Dotazy ----- Řetězáky --------- O HP ------------- Interwievs

Stěhuju se sem

20. listopadu 2009 v 16:58 | Elizabeth Greenová

Ahoj lidi, čau SBčka a vlastně i vy všichni kdo mě čtete!!!


Chci všem oznámit, že tento blog rekonstruuji a brzy bude stejně krásný jako kdy www.prokleta-dvojka.blog.cz, který jsem z určitých důvodů musela, chtě nechtě zrušit.

Těšte se dál na nové povídky :)

Vaše Elizabeth Greenová
 

Zítra bude líp...uvidíš-2.Kapitola

11. ledna 2008 v 8:56 | Elizabeth Greenová |  Zítra bude líp...uvidíš
Draco kráčel temnou chodbou. Pak společně vyšli schody, kde měl pokoj samotný Voldemort!
Oba mlčeli. Stačily jim pohledy, které si vyměnili v oné místnosti.
"Profesorko…"
"Už nejsem profesorka…a ani už nebudu. Říkej mi Charity," zašeptala.
"Vy…vy se na mě nezlobíte?", vyvalil na ni oči Draco.
"Proč? Mám snad nějaký důvod…?"
Draco mlčel. Věděl, že jich má spoustu, tak proč se s ním kamarádí? Že by taktika? Ani on už nevěřil, že by jen taktika stačila. Věděl, že pokud ji nezachrání řád, nemá šanci přežít.
"Jsem smrtijed…pokusil jsem se zabít Brumbála," zhodnotil své nejhorší chyby v životě.
"Ale, Draco," utěšovala jej Charity.
"Můžu za to já," začal vzlykat.
Oba vstoupili do Voldemortova pokoje, tedy spíš do jeho pracovny. Posadili se na pohovku.
Charity jej objala. Dracovi po tvářích stékaly slzy. Slzy zklamání…
"Draco. Nemusíš se obviňovat. Moc dobře vím, že tohle jsi nezavinil ty. I kdybys byl třeba samotný Voldemort...máš něco co on ne. Víru! Věříš, že může být líp…prosím, jestli zemřu, hlavně k ní nezanevři."
"Ale…" vydechl s úžasem.
"Nemluv, Draco. Vím, že jsi musel být silný. Vím, co tě život naučil. A jsem na tebe pyšná, i když už nejsem profesorka můžu ti s klidným svědomím říct, že jsi se toho naučil opravdu hodně. Jen jedno jsi se nenaučil…jednu věc, která nelze naučit."
"A…c-o?", otázal se mezi vzlyky Draco.
"Odvahu. Draco, vím, že máš strach, ale není se čeho bát. Smrt si pro tebe přijde. Ať se na ni připravíš či nikoliv. Nemusíš se bát. Ani já s nebojím…můžou mě mučit…můžu zemřít…ale víru a odvahu mi nevezmou. Stejně tak moje sny a iluze. Tobě je nedali, ani když jsi byl malý, tak si je vezmi ode mě. Dám ti jich tolik, kolik budeš potřebovat."
Draco si otřel slzy a vstal. Pochopil.
"Teď se vrať zpět dolů. Neukvapuj se, ale ať tvoje rozhodnutí zváží dřív srdce, než mozek."
Draco přešel ke dveřím a naposledy se otočil na svoji profesorku.
"Zítra bude líp,...uvidíte," zašeptal.
"Ne…"
"Zítra bude líp...uvidíš," zdůraznil.
Charity se na Draca usmála. On úsměv opětoval. Zabouchl dveře. Nemusel zamykat. Ani ona nechtěla utéct. I kdyby mohla, k čemu? Stejně by ji zabili. Teď musí jen sedět a čekat…čekat na Voldemorta…na svoji smrt!
Vstala z křesla. Prošla pracovnou a zamířila do ložnice. Docela ji zajímalo, jak to tam bude vypadat. Mohla klidně zůstat v pracovně a hledat nějaké podklady…ale na co? Co by jí byly platné informace, když by je neměla komu předat. Otevřela dveře a vešla do ložnice. Najednou byla jako u vytržení. Uprostřed místnosti stála velká postel v zelené barvě. Tyrkysové dřevo dodávalo místnosti nádech volnosti. Dále si všimla nočního stolku, dvou křesel u okna. Přešla k nim. Výhled z okna ji však moc neuchvátil. Všude mrtvo. Výhled na opuštěný hřbitov jí k náladě moc nedodal.
"Krásný hřbitov," pronesl ledový hlas.
Charity se otřásla. Sklopila oči od hřbitova a zamířila je na nově příchozího. Nebála se. Vždyť neměla ani co vyzradit! Mohla si dovolit…tu volnost.
"Když myslíte," podotkla stroze.
"Proč zrovna učitelka?"
Charity sklopila zrak. Neopovážila se mu říct pravdu do očí, ale věděla, že i tak ji řekne.
"Jsem členka řádu. Budou mě hledat, ale to už je stejně jedno."
"Členka řádu," zaujalo Voldemorta.
"Už jste mě mučili…co jsem věděla jsem řekla. Ale zpět k otázce. Odpovím též otázkou. Proč vy jste se chtěl stát učitelem?"
Charity věděla, že je to drzost. Věděla, že při nejlepším na ni sešle smrtící kletbu, ale ono nic!
Voldemort se posadil do křesla, které bylo otočené ke hřbitovu. Jednoduchým gestem naznačil, aby se usadila. Učinila tak.
"Nikdy jste nechtěla být na jiné straně? Na správné straně?"
"Ale já už na ní jsem. Ať už zvítězí kdokoliv, můžu si s čistým srdcem říct, že jsem k tomu pomohla."
"Jak to myslíte?"
"Sloužila jsem řádu a tady jsem vám sdělila nějaké informace. Mně to může být stejně jedno, když už budu mrtvá," zkonstatovala.
Voldemort jen přikývl. I on věděl, že ji zabije, ale ne nyní.
"Bellatrix jsem dlouho neviděl tak naštvanou."
"Neměla důvod."
"Pokoušíte se taktizovat?"
"Kdybych se o to pokusila, tak bych udělala něco jiného…znáte pohádky?"
Voldemort se zarazil, ale nakonec přikývl.
"A znáte tu o Popelce?"
Znovu přikývl.
"Mohla bych být Popelka…ubožačka, která to někam dotáhla. Ano, i tak bych to nazvala. Brumbál mi pomohl. Pomohl mi k mým snům. Za to jsem mu vděčná a vždycky budu. Ale zpět k Popelce…všechny pohádky končí polibkem, viďte?"
"Co tím chcete říct?"
"Že kdybych se snažila taktizovat, začala bych buď hrát na city smrtijedům a nebo přímo vám."
"Mně," odfrkl si s opovržením.
"Všichni jsou jen lidi…a dokud nebudou něco jiného, mají city."
"Přestanete!", křikl rozzuřeně.
"Už vidíte, jak dokážu naštvat?", otázala se ironicky.
"Crucio," pronesl ležérně a Charity se začala válet po podlaze.
Tisíce střepů se jí zarývalo do kůže. Křičela a nestyděla se za to. Jiní by už hned po prvním mučení zemřeli, ale ona má jedno. Naději! I když ví, že pro ni nepřijdou…naději a sny jí nikdo nevezme!
Voldemort ležérně mávl hůlkou a bolest skončila. I nadále ležela na zemi. Už jí došly síly.
"Ale já mám pravdu…a TY to víš," řekla s posledními silami a zdůraznila slovíčko ty.
"Mě nemůže porazit něco tak nicotného jako je láska, to něco, v co Brumbál pošetile věřil…a teď je mrtvý!"
"Může být mrtvý, ale lásku nikdy nezabiješ. Nikdy nevyhubíš ten cit. To se ti nepodaří!"
"Co ty můžeš o tom vědět. Jsi jen špinavá mudlovská šmejdka," křikl a odplivl si.
Charity z posledních sil vstala na nohy. Zadívala se mu do jeho hadího obličeje.
"Nemůžeš vyhrát…znáš pohádky…dobro vítězí nad zlem!"
"Ale tohle není pohádka a ty zemřeš!"
Charity se usmála. Doufala, už nechtěla být mučena! Chtěla zemřít!
"Ale zemřu, protože to chci, zemřu s hlavou vztyčenou! To já budu vítěz…jak nad Bellou tak nad tebou!"
"Nikdy nevyhraješ. Budu tě mučit, dokud nevydechneš naposledy!"
"Ale, Tome…ty jsi pořád ten malý kluk, kterého Brumbál odvedl z dětského domova. Jsi jen malý kluk s velkými sny…Se sny, které se nikdy neuskuteční…o lásce nemáš ani ponětí a to je cit, který ty nikdy nezískáš. Brumbál mi dal možnost…a já jsem za ni vděčná. A budu za jeho památku bojovat až do posledního dechu. Jsem možná pošetilá, ale jdu si za svými sny! To já se chtěla stát profesorkou…a uskutečnilo se to. To já chtěla, aby můj článek otiskl Věštec…a stalo se tak. Moje sny se splnily, ale co ty tvoje? Já jen chtěla, aby mudlové znali pravdu a kvůli tomu jsem tady…"
"Proč by ji měli znát? Jsou jen podřadní!"
"Mýlíš se. Neumí možná kouzlit, ale i v tom světě nalezeš zlobu, válku, hněv…ale díky kouzlům by mohl být svět lepší…mohli bychom vymítit chudobu, hladomor, nemoci…mohli bychom pomáhat…."
"Ale proč?"
"Protože jsme lidé…čarodějníci a čarodějky, ale pořád lidské bytosti! Mohli bychom pomoci i opuštěným dětem…jako jsi byl ty…stejným dětem…"
"Jsi ubohá…"
"Pomoz jim…nedělej z nich ty, kteří nenávidí…"
"Mlč už!!!"
"Ne!!! To je správná cesta…pomoz jim, vždyť jsou jako ty! Já jsem jako ty! I já jsem napůl mudla…"
"To stačí!!!"
"Nestačí! Já to vím…zažila jsem to…viděla jsem to všechno,…ale můžeme pomoc. Můžeme…"
"Avada Kedavra," zaznělo.
Místnost ozářil zelený paprsek. Paprsek smrti. Charity dopadla na zem. Už však mrtvá. Ano, i jí se podařilo vyhrát…vyhrála díky pravdě, za kterou stála!
"Nagini," zasyčel Voldemort jemně, a velký had se k němu doplazil.
"Měla pravdu,…ale nikdy to nebude jak říkala,…nikdy se její sny nestanou skutečností!"

Zítra bude líp...uvidíš-1.Kapitola

11. ledna 2008 v 8:54 | Elizabeth Greenová |  Zítra bude líp...uvidíš
"Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes se k nám přidala Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavicích."
Okolo stolu se ozvalo zašumění pochopení. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.
"Ano,… Profesorka Burbageová učila děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…"
"Ano! Učila a nestydím se za to," vyhrkla, až ji samotnou překvapilo, kolik síly a odvahy ještě po tom všem má.
Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Burbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.
"Severusi,…co se to děje…"
Snape mlčel. Nemohl se jí dívat do obličeje. Nechtěl. Byl smrtijed, ale vždyť tu před ním mučí jeho kolegyni! Ale jeho plán přináší oběti…za záchranu světa…
"Tiše…Vysvětlil by někdo Charity, co se děje,…Draco," řekl s úšklebkem Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity opět ztichla, jako by ji umlčeli.
Draco sebou při vyslovení svého jména škubnul. Ani on se nechtěl dívat, jak zabíjí jeho učitelku! Ano, styděl se za sebe. Když měl ještě odvahu, potají navštěvoval její hodiny. Věděla o tom a dokonce mu dávala i úkoly a radila mu! Měl…má ji rád! Nemohl se dívat na její utrpení. Až moc dobře věděl, jak dnešek skončí…jak dnešní den skončí pro Charity Burbageovou.
"Byla jste unesena Smrtijedy," zkonstatoval jednoduše Draco.
Neměl síly na delší vybavování. Když mluvil, díval se do země. Měl výčitky. Věděl však, že kdyby něco namítl, skončil by na jejím místě on…a to nechtěl. Ano! Raději obětoval ji, než sebe! Věděl jaký je…věděl o svých chybách…a proto obdivoval Harryho Pottera!
Ano, jak pošetilé! Zdá se to být úplně nesmyslné…ale přece! On! Draco Malfoy jej obdivoval…stejně tak jako profesorku. On by nikdy nevydržel takové mučení. Byl slabý a věděl to o sobě. Jeho prioritou bylo přežít. Přežít a nezklamat.
"Má k tomuto tématu ještě někdo něco?", otázal se Voldemort a bylo na něm vidět, že se dobře baví.
"Jako kdyby jí nestačilo, že rozvrací a špiní mysl čarodějných dětí. Čarodějové, tvrdí, musí přijmout tyto zloděje jejich znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo, bezpochyby, snad i s vlkodlaky…," řekla pobouřeně Bella.
Charity už mohla opět mluvit. Nebyla zlá, ani zákeřná…stála si za pravdou, ale nyní šlo o život! Věděla, že musí improvizovat, nebo zemře…
"Vy máte co říkat," dostala ze sebe chraplavým hlasem.
"Co," podivila se Bella.
Voldemort se ušklíbl. Jeho zájem o tuto Charity se čím dál tím víc zvyšoval.
"Vaše sestra…a co teprve Nymphadora a Remus…čekají spolu dítě. Mluvím o tvé neteři Bellatrix Blacková Lestrangeová," pronesla a tím si získala všechny v místnosti.
Až na příbuzenstvo Belly.
Okolí stolu přímo explodovalo smíchem. Někteří dokonce bouchali pěstmi do stolu. Ostatní Smrtijedi nevnímali nic kolem sebe, jen se těšili z ponížení Bellatrix a Malfoyových.
Obličej Bellatrix, jen pár chvil před tím plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitě rudou barvu.
"Nepleť se do čeho ti nic není," křikla podrážděná Bellatrix a vyndala hůlku.
"Dost," řekl Voldemort a udeřil pěstí do stolu.
"Už dost."
Smích se naráz vytratil.
"Můj pane, dovol mi…"
"Jen pokračujte, slečno Charity, že?", otázal se pobaveně.
Charity jen přikývla. Byla ráda, že na chvíli odpoutala pozornost a pustila se opět do svého monologu. Nebo spíš by se to dalo nazvat rozepře mezi ní a Bellatrix, která ovšem pěnila.
"Mluvím o vaší neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Na to musíte být neobyčejně hrdí," podotkla s úšklebkem.
Bellatrix kdyby mohla, tak by vzala hůlku a na místě by ji zabila. Její hněv nebral konce.
V místnosti se opět ozval smích. Někteří si dokonce ukazovali prstem na vzteklou Bellatrix.
"Není naše neteř," křičela přes veselý smích.
"My - Narcissa a já - jsme o svou sestru ani pohledem nezavadili od té doby, co si vzala toho mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá s nikým z nás nic společného," oznámila Bellatrix, ale veselí se jí nepodařilo utišit slovy.
"Cos to říkal, Draco?", otázala se Charity.
Draco poprvé za celou dobu vzhlédl k Charity. Jeho profesorka tam pořád byla. Pořád byla pověšená hlavou dolů, ale nevzdávala se.
Takovou ji Draco neznal. Vždy to byla ta milá a hodná profesorka, která komukoliv pomohla. Byla tak jiná. Draco se jí zadíval do očí. Nenašel tam však nic jiného než smutek a opovržení… možná i soucit? Ale nebyl si jistý.
"Budeš jim hlídat vlčátka?", otázala se Draca a ve smích propukl tentokrát i samotný Voldemort. Veselí ještě víc nabylo na síle.
Draco mlčel. Myslel, že ji znal. Vždyť si s ní mnohokrát povídal…vždyť…
Až nyní mu došlo, o co jde. Ne, že by na něj zanevřela, ale ona se pokouší uniknout smrti! Teprve teď Dracovi došlo, o co se celou dobu jeho profesorka snaží. Snaží se zachránit! Musel se pro sebe usmát. Tak přeci je i ona trochu jako on! Ta přeci má krev alespoň částečně čistou. Opravdu jej její taktika dostala. Myslel…cítil se zklamný, podvedený…ale nyní chápal. Věděl, že tohle je jediná cesta, jak se zachránit. Jediná možnost.
Draco Malfoy pohlédl z profesorky na otce, který jen zíral do svého klína, pak zachytil jiný pohled. Od matky. Její bílá aristotelská pleť nabírala ještě bledší odstín než obvykle, zatím co Bellatrix byla rudá vzteky.
Nakonec se i Voldemort přestal smát. Jedním gestem utišil i Smrtijedy. Ti okamžitě poslechli, ale na jejich tvářích přesto zůstával pobavený úšklebek.
Bellatrix se však nechtěla vzdát. Nechtěla být poražená takovou mladou chudinkou! Vůbec nechápala, jak ji vůbec mohl Brumbál dovolit učit! Vždyť vypadala sotva na osmadvacet, ani to ne! To jí však hlavu nezatěžovalo. Když chce boj, tak jej bude mít. Ji nikdo ponižovat nebude! Jestli to rodina Malfoyových strpí, tak budiž, ale ona? Nikdy! Vstala ze židle a přešla blíž k visící profesorce.
"Napsala jste zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce, že?", otázala se na konci, ač moc dobře věděla, že tuto skutečnost nemůže popřít.
"Ano napsala. V tom se nemýlíte."
Voldemort se rozhodl, že do tohoto sporu nebude zasahovat. Zatím se znamenitě bavil.
"O mudlech! Jak ponižující…i nadále si stojíte za svým? Ani dávky nepromíjejících kleteb vás nenaučily poslušnosti?", otázala se s posměchem.
Nyní již všichni bystře sledovali tuto slovní přestřelku. I Narcissa přestala upínat svůj zrak k bílé zdi, ale otočila jej k Bellatrix, která právě bojovala za příjemní Black!
Charity se začala červenat. Špatně se jí mluvilo, když visela vzhůru nohama. Voldemort jednoduše mávnul hůlkou a Charity dopadla na stůl jako špalek. S ladností vstala. Nehodlala být ta poražená. Vždyť ona má pravdu! S posledními zbytky sil vstala ze stolu. Slezla z něj a postavila se přímo naproti Bellatrix.
"Víš, drahá Bellatrix," pronesla sarkasticky, "nic o světě ani o životě nevíš! Jsi jen rozmazlená holka," poslední skoro šeptala.
"Tak tohle..."
"Dost," přetrhl tuto hádku Voldemort.
Pro dnešek se pobavil dost. Zábavy si však chtěl ještě užít. Nechtěl svoji oběť jen tak zabít, když si mohl ještě užít tolik zábavy.
"Draco," křikl na mladého smrtijeda.
"Ano, můj pane?", otázal se.
"Zaveď slečnu Charity do mého pokoje. Ona tam jistě ráda posečká," dodal Voldemort.
Draco vstal a společně s Charity odešel.
"Tak, kde jsme to skončili?"
"Harry, Harry Potter," pronesla Bellatrix jako by se nic nedělo, ale až moc dobře věděla, že tuhle válku vyhraje.
 


Info

11. ledna 2008 v 8:40 | Elizabeth Greenová |  Zítra bude líp...uvidíš
Postavy: Charity Burbageová, Voldemort, Bellatrix, Draco Malfoy, smrtijedi...
Páry:-
Žánr: tragické
Kategorie:
Přístupnost: všem
Varování: Charity Burbageová není AUTP postava
Upozorňuji, že v povídce se vyskytují nějaké části z HP7...pár útržků z 1.kapitoly
Stručný obsah: Charity Burbageová, učitelka v bradavicích padne do rukou Voldemorta. Jak se vypořádá s tím, že zemře? A zemře nakonec? A jak se dostane do křížku s Bellatrix?

Smrt je jen začátek-2.kapitola

6. prosince 2007 v 13:12 | Elizabeth Greenová |  Smrt je jen začátek
Od doby, co jsem sem přijela uplynul již nějaký pátek. Se všemi jsem si rozuměla a všichni mi s ochotou pomáhali. I já jsem se snažila. Nechtěla jsem, aby mě viděli v mém záchvatu. Vždy jsem strávila bolestivé noci s Nymp.Pomáhala mi a vždy vyprávěla. Tentokrát o Bradavicích. Vyprávěla úžasně!
"Nymp děkuju ti. Děkuju ti za všechno. Kdyby tehdy ke mně neposlali tebe, zemřela bych už dávno…"
"Nemluv…"
"Nech mě to doříct. Mám tě opravdu ráda. Dala jsi mi novou možnost. Možnost žít. A na tohle se nezapomíná. Jestli se dostanu do nebe, budu tvým strážným andělem."
Nymp ukápla slza. Teď jsme to byla já, která jsem utěšovala.
"Ty můj strážný anděly. Víš, že andělé neumírají…tak proč se bojíš, že umřeš, když to není možné?"
"Nymp," zašeptala jsem se slzami na krajíčku a objala jsem ji. Ráno jsem se probudila vedle své víly. Nymp ještě spala, ale já si uvědomila, že už jsou vánoce.
"Vánoce," zakřičela jsem hlasitě, až jsem si probudila.
"Promiň."
"Nevadí, tady pro tebe něco mám," řekla a vytáhla z kapsy dárek překrásně zabalený.
"Vybrali jsme to s Remuse."
Vzala jsem si krabičku a otevřela jsem si. Byl v ní překrásný náhrdelník. Celý zlatý. A na něm jako přívěšek…ANDĚL.
"Protože ty jsi anděl," zašeptala bystrozorka.
"Ale já pro tebe nic nemám."
"Stačí, že jsi tu se mnou."
"Děkuju."
"Podívej, máš tu dárky i od ostatních," pobídla mě Nymp a já se podívala. Opravdu tam byly!
"Nádhera," zašeptala jsem spíš pro sebe.
Dostala jsem pletený svetr se svým jménem, knihu bílé magie, bertíkovy fazolky, magické svíčky a voňavku s vůní vanilky. Nikdy na tyhle Vánoce nezapomenu, ne proto, že byly moje poslední, ale proto, s kým jsem je strávila.
"Chceš se jít podívat dolů?"
"Nymp, mohla bych dneska bez vozíku? Dnešní den bych chtěla…"
"Chápu. Mám ti nějak pomoc?"
"Běž pomoc paní Weaslyové se snídaní, já dojdu sama."
"Dobře," s tím bystrozorka odešla. Pomalu jsem vstala z postele. Na nohách jsem již nestála dlouho. Pomalu jsem udělala pár kroků. Moc mi to nešlo, ale přesto jsem se dokázala dobelhat, až do koupelny, kde jsme se upravila. Pak jsem se oblékla do vyšívaných jeanů a bavlněného svetru. Cítila jsem se dobře. Pomalu jsem otevřela dveře od svého pokoje. Uslyšela jsem jak se vesele baví. Zabouchla jsem dveře svého pokoje a rozběhla jsme se dolů. Cítila jsem se tak lehce!
"Lily," vydechli všichni v kuchyni.
"Jednou musím bez vozíku," řekla jsem radostně a zakousla jsem se do chlebu.
"Neměla by…"
"Jen ji nechej Molly, dnes jsou Vánoce."
Nic jí na to neodpověděla a já byla ráda, že se můžu radovat. Byla jsem po dlouhé době zase šťastná. Po obědě byla svolaná rychlá schůze Fénixova řádu. Konečně jsem mohla jednou s harrym, Ronem a Hermionou odposlouchávat, co se děje. Celá porada byla kvůli nějakému útoku Smrtijedů a něco okolo ministerstva. Všichni čtyři jsme se pak vydali do kuchyně, kde se rozcházeli zbylí členové řádu domů.
"Hezké Vánoce," popřála jsem všem.
"Nechcete zůstat na večeři," optala se Brumbála, který přijal a pak se optala Snapeho, kterého jsme z vyprávění a ze schůzek řádu znala.
"na takové věci nemám čas," opáčil stroze a chystal se odejít, když v tom ve mně něco cuklo a já jej chytila za zápěstí.
"Zůstaňte, jsou přeci Vánoce," zaševelila jsem mile.
"Každý je slaví po svém," odbyl mě.
"Jako Smrtijeda vás chápu, ale jako člověka, jako člena fénixova řádu…"
"To má být vydírání," otázal se a pozdvihnul své černé obočí.
"Ne, jen možná moje poslední večeře. A moje poslední Vánoce."
"Proč si ne nestrávíte se svými kamarádíčky?"
"Omlouvám se, myslela jsme, že by to mohl být dobrý nápad. Ale jak vidím, vy se nikdy nezměníte."
"Vždyť mě neznáte!"
"Ne? Jsem Lestrangeová, to mluví za vše. A taky díky Nymp. Vím o každém z řádu hodně věcí."
"Jedna večeře," odbyl mě a přešel ke stolu.
U stolu se vedli různé diskuze, ale já ani on jsme se do nich moc nezapojovali. Byla jsem šťastná. Ani nevím, proč jsem jej tu chtěla. Snad, aby taky konečně poznal něco jiného, než samotu. Moc dobře jsem znala jeho příběh. Dobrovolně by tu nezůstal, ale on musel být alespoň chvíli šťastný jako já.

Vánoce i svátky s nimi spojené utekly rychle. Mohla jsem se podívat do Bradavic! Celou bobu jsem ležela, jen aby z Bradavic něco měla. Brala jsem léky, pravidelně jsem chodila do nemocnice a také jsem odpočívala. V domě už nebylo ani tolik zábavy. Nymp a Remuse jsem nechtěla otravovat, ale nastal den, kdy jsem se měla vydat do bradavic. Sice jen na jeden den, ale jeden den v Bradavicích bych vyměnila za vše.
"Tak co Lily, jak se těšíš," optala se mě Nymp hned co jsem přišla na snídani. Stejně jako Štědrý den jsem chtěla zvládnout den v Bradavicích bez vozíku. Posnídala jsem a byla jsem připravena. S Nymp jsem se přemístila. Brumbál mi zajistil plavbu po jezeře. Vedle mě seděla Nymp a držela mě za ruku. Bylo to ohromující. Překrásné, prostě nepopsatelné.
Přešly jsme Bradavické pozemky a já mohla vidět žáky jak dovádí. Ani moc si mě nevšímali. A já za to byla ráda. S nymp jsme prošli hradem. Brumbál mi pověděl heslo a já se mohla podívat do Nebelvírské místnosti. Narazila jsme zde na Harryho, Rona a Hermionu.
"Lily," vykřikl Harry a přátelsky mě objal.
"Tak já na tebe počkám před hradem. Kdyby něco zavolejte mě," mrkla na Harryho a odešla.
"Jasně," odvětil Harry.
"Jak se ti daří," optal se slušně Ron.
"V rámci možností. Z postele jsem se skoro nehnula. Jen abych mohla vidět Bradavice, ale stálo to za to."
"My máme, ale ještě hodinu," podotkla Hermiona.
"Co máte?"
"Lektvary," řekl zklamaně Ron.
"Můžu s vámi?"
"Jasně, ale doufám, že tě Snape nevyhodí."
"Alespoň se s vámi projdu po hradě."
Všichni čtyři jsme vyšli z obrazu Buclaté dámy a zamířili jsme do sklepení. Dveře do učebny byly otevřené a tak jsme se usadili. I já se posadila. Hned do první lavice s Hermionou. Ostatní žáci již také naplnili učebnu a všichni po mě pokukovali.
Snape vrazil do třídy jako velká voda a černý plášť za ním vlál.
"Dobrý den pane profesore," pozdravili sborově.
"Dobrý den," řekl a pohlédl na mě. Já se pohledu nevyhnula. Mávl hůlkou a na tabuli se objevil postup lektvaru, který měli připravit.
"Pusťte se do práce a vy slečno Lestrangeová pojďte se mnou."
Třída sebou trhla, až na Harryho, Rona a Hermionu, kteří už znali moje přímení. Oba jsme odešli z učebny.
"Co tu chcete?"
"Profesor Brumbál mi dovolil…"
"Ale moje hodiny rozhodně navštěvovat nebudete!"
"Tak se vám hluboce omlouvám. Pořád vás štve, co jsem udělala o Vánocích, nebo co? Já se na rozdíl od vás nemusím ničeho bát. Umřu tak či tak. Už mi nemůžete nic udělat. Myslela jsem si myslně, že bych vás měla obdivovat za to, co děláte, ale ne. Spletla jsem se. Jste jen ubožák a ještě k tomu namyšlený. Myslíte si, že jste jediný komu ublížili? Já se nikdy nedožiji plnoletosti! Ale proto neodháním lidi okolo sebe. Mohla bych se mstít, ale já taková nejsem. Jen vy jste pokrytec. Jen to, co vám udělali v dětství teď obracíte na ostatní. Ubližujete lidem kolem sebe. Co kdyby jste se jednou podíval do zrcadla? Neviděl by jste tam pořád toho malého kluka, který má strach? Co? Jen jste dospěl, ale jste pořád stejný. Možná nejsem pravý člověk, který by vás měl posuzovat, ale co mi uděláte za to, že jsem vám to řekla? Zabijete mě? Předhodíte mě Voldemortovi? Život mě potrestal a víc než vás za celý život," dokončila jsem svůj monolog a rozzuřeně jsem se vydala pryč chodbou. Nechala jsme za sebou zmateného profesora lektvarů. Došli mu argumenty.
"Asi máš pravdu," zašeptal do ticha, ale pak opět nasadil masku, za kterou se léta skrýval a vešel do třídy.
"Už se vracíme?"
"Pojď. Prosím, už jdeme."
"Co se stalo?"
"Nechci o tom mluvit, prosím jdeme," řekla jsem a naposledy jsem se otočila.
Nešly jsme dlouho. Za Bradavickými pozemky jsme se přemístily.

Opět se dny táhly a z dnů se staly týdny. Pořád jsme tu byla. Už jsem mohla být mrtvá, ale já stále bojovala, ač jsem nevěděla za co. Byla jsem odhodlaná. Ani sama jsem nevěděla za co bojuji. Jestli kvůli strachu ze smrti, nebo kvůli pomstě.
"Lily, musím jít. Něco se stalo na ministerstvu. Řád se tam má přemístit. Prý na odboru záhad. Je tam Harry, bojuje prý proti Smrtijedům, možná se tam objeví i Voldemort, zůstaň tu," zavolala na mě Nymp. Dům osiřel. Všichni bojovali a já? Já tu jen tak bezmocně seděla. Zhluboka jsem se nadechla a pomocí letaxu jsem se dostala na ministerstvo. Vlezla jsem do výtahu a dostala jsme se na odbor záhad. Opravdu se zde bojovalo. Byl to nemilosrdný boj. Okamžitě jsme se do něj zapojila.
"Lily, co tady děláš," křikla na mě bystrozorka.
"Přišla jsem si pro něco, co mi patří," odpověděla jsem vyhýbavě.
"Vrať se," křikla, ale já se pustila do nemilosrdného boje.
"Nemůžu. Odpusť. Mám tě ráda," zakřičela jsem. Smrtijedi se mi vysmáli, ale já bojovala dál.
"Harry Pottere," uslyšela jsem známí hlas.
"Voldemort," zašeptala jsem. Všimli si mě oba.
"Lily, uteč," křikl Harry.
"Ne!"
"Lestrangeová, přišla jsi škemrat?"
"Já," ledověl jsem se rozesmála, až jsem se tomu sama udivila.
"Lestrangeovi nikdy neškemrají, to by jsi měl vědět. My nejsme mudlovští šmejdi. Já mám čistou krev na rozdíl od tebe."
"Co si o sobě myslíš?"
"Já? Já nic miláčku," podotkla jsem ironicky.
"Nezabiju tě, zemřeš daleko bolestivěji."
"Myslíš? Zemřu, ale stále budu Lestrangeová. Budu jedna z těch na úrovni. Budu umírat se ctí. Budu dělat úctu svému příjmení.Ale ty jsi a zůstaneš jen mudla. Obyčejný mudla. Tvůj předek mohl být třeba samotný Zmijozel, ale tvůj otec byl mudla. Od té chátry se nelišíš. Jsi stejný jako oni. Chceš se jich zbavit, protože se jim tolik podobáš," moje slova zasáhla přesně tam kam měla. Má a měl srdce. Spoléhala jsem na to. Spoléhala jsme na to, že je jenom člověk.
"Avada Kedavra," křikl a já neustoupila.
"Harry nezapomeňte na mě. Všechny vás miluju a pozdravuj Nymp," zněla moje spolední slova, když na mě letěla smrtící kletba. Vyhrála jsem. Porazila jsem Voldemorta, který byl jenom člověk. Jak jsem jej porazila já, tak jej určitě porazí i Harry. Každý má své slabé místo. Zelené světlo mě oslepilo a moje tělo padlo k zemi. Pak už nic. Jen prázdnota. A…a…nebeská brána. Opravdu budu anděl. Stala jsem se jím. Nebo jsem jím byla celou dobu? Vzpomněla jsem si na slova jedné chytré bystrozorka. Andělé neumírají…tak proč se bojíš, že zemřeš? Ochraňovala jsem ji. Starala jsem se o celou rodinu Lupinů. Hlavně o nejmladšího člena. Stala jsem se jeho strážným anděle. Přesně jak by si Nymf přála.

Kam dál