Dotazy ----- Řetězáky --------- O HP ------------- Interwievs

Smrt je jen začátek-1.kapitola

6. prosince 2007 v 13:11 | Elizabeth Greenová |  Smrt je jen začátek
"Ahoj Tonksová!"
"Ahoj Lily! Jak se ti daří?"
"Jde to," odpověděla jsem s úsměvem.
"Dneska budu zase u tebe," řekla Nymp a chytila mě za ruku.
"Děkuju ti," odpověděla jsem a pořádně jsem ji chytila za ruku. Cítila jsem její teplo. Cítila jsem přátelství a lásku, kterou jsem nikdy neměla. Až dnes, když umírám cítím to, co jsem nikdy necítila.
"Budeš mi zase vyprávět?"
Nymp zčervenala, ale přes všechnu stydlivost mi odpověděla: "Ano."
"Harry Potter, chlapec který přežil. O prázdninách byl od svých příbuzných přepraven do sídla fénixova řádu. Letěli jsme na košťatech. Harry hraje famfrpál za Nebelvír, takže mu to šlo perfektně. Letěli jsme a chladný vítr si pohrával s našimi vlasy. Byl to skvělý zážitek Strašně ráda létám na koštěti. Pak jsme přistáli a přešli jsme do hlavního štábu. Zde už čekal Sirius Black, Harryho kmotr. Harry zde strávil překrásné prázdniny, alespoň to tvrdil. Pomatuji si přesně jeho slova, jak říkal, že to byly ty nejlepší prázdniny, které kdy zažil. Byly jsme tam jako doma. Jen obraz té Blackové mě strašně štval. Pořád ječela, ale o tom jindy. Za Harrym přijeli i jeho přátele. Ron a Hermiona. Oba jsou skvělí. Harry je má opravdu rád. V domě byla alespoň zábava. Nebyl to ten ponurý dům, ale dům plný naděje a lásky. Pak jsme Harryho doprovodili na nádraží odkud odjel spěšným vlakem do Bradavic. Přišel se s ním rozloučit i Sirius v podobě psa. Bylo nás tam hodně. Všude bystrozorové nebo členové řádu. Byla to pořádná fuška, ale Harrymu se nic nestalo. Zrovna nedávno posílal vzkaz. Prý zavedli v Bradavicích něco jako Brumbálovu armádu. BA. Nad jejich vychytralostí se musím usmívat ještě teď. Mají v Bradavicích z ministerstva nějakou kontrolu. Ale o tom zase jindy, měla by jsi odpočívat."
"Nymp, já…já...já umřu," otázala jsem se nahlas. Poprvé po dlouhé době jsem dokázala vyslovit svoji myšlenku nahlas. Nestyděla jsem se, ale bála jsem se. Bála jsem se, že zemřu.
"Ty nezemřeš Lily," řekla mi rozhodným hlasem bystrozorka a znovu mi pořádně sevřela ruku.
"Děkuju, že jsi tady se mnou."
"Nemusíš mi děkovat…"
"Ale ano, musím. Správně by jsi měla být někde u Harryho. Měla by jsi ho chránit, ne mě. Já nejsme důležitá. Voldemort mě už k ničemu nepotřebuje, když mi zabil matku. Ví, že umřu, tak či tak. Nebyla bych mu k ničemu."
"Lilyno, takhle nemluv," okřikla mě bystrozorka přísným hlasem.
"Omlouvám se," sklopila jsem hlavu a nedokázala jsem jí pohlédnout do očí. Raději jsem je zavřela a tiše jsem odpočívala. Cítila jsme její dlaň. Cítila jsem její pohledy i dotyky. Pohladila mě po vlasech a já za chvíli potom usnula.
Probudila jsem se v noci. Nemohla jsem spát a bylo mi špatně. Seděla vedle mě pořád. Spala. Nechtěla jsem si budit. Byla unavená a já ji chápala. Chtěla jsem se posadit a napít se sklenice vody, ale začala jsme se dusit. Už to tu bylo zase. Zas a znova. Bystrozorka s sebou trhla. Pochopila co se děje. Už znala postup.
"Ne-mů-žu dý-chat," vykoktala jsem ze sebe se zbytkem sil. Tonksová mě pomohla si sednout a já se naklonila tak, abych měla hlavu skoro mezi nohama. Mohli mi dávat akorát dokrvovací lektvar a lektvar proti bolesti. Proti mým nenadálým záchvatům neměli lék. Po minutě to peklo skončilo. Byla jsem modrá. Už se konečně dýchací cesty uvolnily a já mohla znovu zhluboka dýchat. Krev mi tentokrát netekla.
"Lily, v pořádku? Nepotřebuješ něco," strachovala se Tonksová. Jistě viděla umírat lidi, jistě i někoho sama zabila, ale přátelit se s někým, kdo jisto jistě zemře je šílenství!
"Už je to lepší Nymp, díky," zhluboka jsme se nadechla a opět jsem si lehla na postel.
"Aspoň, že tak."
"Budeš mi zase vyprávět?"
"Vždyť je noc," podotkla Nymp.
"A vadí to, rána se dožít nemusím," řekla jsem až moc ironicky.
Nymp přešla moje narážky na smrt a kývnutím souhlasila.
"O Harrym jsem ti vypověděla všechno. A teď bych ti chtěla povědět příběh o sobě. Chtěla jsi ho přeci tenkrát slyšet…"
"Jak jsi se dala dohromady s Remusem Lupinem?"
"Ne, ten by jsi chtěla," rozesmála se bystrozorka, ale hned přestala, protože si uvědomila, že je v nemocnici, a že je půlnoc.
"Ano, vyprávěj mi jej," škemrala jsem.
"Tak dobře. Všechno začalo už kdysi dávno. Moje matka byla Blacková. Rod Blacků asi znáš. Přívrženci Voldemorta, ale má matka byla jiná. Jako Sirius. Ten byl taky černou ovcí rodiny. Nebo spíš bílou ovcí rodiny," ušklíbla se nad tou představou "no a mám matka si vzala mého otce. Jak víš, Remus je starší než já. Myslím, že se i znal s moji matkou. Vzpomínám si na to jako dneska, když jsem jí oznámila do koho jsme se to zamilovala."
"A co je špatné na tom, že je starší?"
"Lil, to jsem ti asi ještě neříkala. Remus je vlkodlak. Je to skvělý člověk a tedy jsem poznala matku z té Blackovské stránky. Chovala se jako oni. No a prostě jak jedno přísloví říká, láska překová i ty největší překážky. No a nakonec jsme se dali dohromady. Bylo to jako v nějaké mudlovské telenovele. Prvně láska, pak vlkodlactví, které nám ve štěstí bránilo. Remus mě kvůli tomu odmítal, ale já ho měla i přesto všechno ráda. No a dne jsme spolu. A co bych ti chtěla ještě říct. Nejnovější novinku, kterou ještě nikdo neví."
"Jakou?"
"Jsem těhotná," oznámila mi Nymp "čekáme miminko," řekla radostně.
"Blahopřeji," řekla jsem nadšeně, ale jen co jsem se rychle pohnula, tak mě píchlo v břiše.
"Auu," vykřikla jsme zoufale.
"Lež v klidu Lily. Mám někoho zavolat?"
"Ne to je dobré, jen jsem tě chtěla obejmou," přiznala jsem.
Bystrozorka se ke mně naklonila a objala mě. Moje první a asi i poslední skutečné objetí. Konečně jsem poznala něco tak prostého jako je objetí.
"Neměla by jsi tu být," řekla jsem smutně, když jsem ji pustila.
Nymp se udivila a já pokračovala: "měla by jsi být doma, s přítelem, s přáteli, s dítětem, s rodiči…měla by jsi být v rodinném kruhu a ne tady se mnou."
"Lily," vydechla bystrozorka a upnula na mě své oči.
"Je to pravda. Běž domů. Voldemort po mě nepůjde. Běž a zapomeň na mě. Můj osud si mě stejně nejde."
"Nemluv takhle! Lily, víš co podnikneme? Blíží se Vánoce, strávíš je s námi. Na ústředí, tě rádi uvidí,, poznáš lidi o kterých jsem ti vyprávěla…"
"To bych mohla?"
"Ale jistě."
"Umřela bych šťastná," zašeptala jsem si pro sebe.
"Už spi," řekla mi Nymp, zjevně nepostřehla moje slova.
"Děkuju," s těmito slovy jsem se odebrala do říše snů.

Ráno jsem se probudila docela pozdě. Bylo již devět hodin a já teprve vstávala. Nymp již byla vzhůru.
"Tak razíme," otázala se mě.
"A kam," nechápala jsem.
"Na ústředí, kam jinam?"
"To nebyl sen…já opravdu můžu?"
"Ale samozřejmě, už jsem to domluvila se Siriuse, můžeš tam zůstat, postarám se o tebe."
Upnula jsem na Nymp své modré oči, ve kterých se leskly slzy. Nikdo pro mě nic podobného neudělal po celý můj život. I když byl krátký. Letošní Vánoce budou ty nejlepší. Musím vydržet, nesmím zemřít teď! Musím vydržet.
"Věci máš sbalené. Léčitel nám to povolil. Tak co krásko, razíme?"
"Jasně," řekla jsem s nefalšovaným úsměvem.
"Tak pojď, pomůžu ti se obléci."
Nymp mi pomohla se umýt, obléci se a nakonec mě posadila na vozík. Dlouho jsem na něm neseděla. Chodit jsem ještě naštěstí uměla, ale sil mi stále ubývalo.
"Tak se drž, jedem," křikla z vesela Nymp. Vyrazili jsme z pokoje. Byla jsem šťastná. Jeli jsme chodbami. Všude byla Vánoční nálada, kterou jsem před tím ze svého pochmurného pokoje nemohla vidět. Před nemocnicí na nás čekal vůz.
"Lil, tohle je pan Weasly, otec Rona."
"Těší mě."
"Mě taky Lily."
"Dám ti tašku do kufru. Na tři tě zvednu a dám tě do auta, jasné?"
"O.K."
"Raz, dva, tři," řekla Nymp a položila mě do auta. Skvěle mi pomohla. Nemusela jsme se ani tolik namáhat.
Vozík zmenšila pomocí kouzla a naložila jej do kufru auta. Pak také nastoupila a auto se rozjelo.
"Už se těšíš," začala rozhovor Nymp.
"Nemůžu se dočkat, to budou mé nejlepší Vánoce."
"Tak a už jsme tady."
"Tak rychle?"
"Kouzelníci," byla odpověď Nymp.
"Počkej, pomůžu ti," odvětila Nymp a vytáhla z kufru auta vozík, který opět zvětšila do původní velikosti.
"Dík," odvětila jsem.
"Zase na tři. Raz, dva a tři," řekla Nymp a položila mě na vozík. Cítila jsem se sice trochu hloupě a jako bych tu byla na víc, ale čekala jsme s klidem, co bude dál. Pan Weasly přešel k domu, který se z nenadání objevil. Bylo na mě napsáno č.p. 12.
"Víte v domě Blacků a také na hlavním ústředí Fénixova řádu," uvítala mě Nymp. Pan Weasly mi vzal tašku a auto nechal stát před domem.
Jen co jsem vjela na svém kolečkovém vozíku do domu shluklo se kolem mě mnoho lidí. Mnohé jsem již znala s vyprávění.
"Nymp, konečně tě zase někdy vidím," ozvalo se a já se otočila.
"Remus Lupin," poznala jsem po chvíli, kdy se objali.
"Ahoj, já jsem…"
"Remus Lupin," podotkla jsem a usmála jsme se nad jeho nechápavým výrazem.
"S Nymp jsme si hodně času povídali. Já jsem…"
"Lily, to vím zase já," usmál se Remus.
Remus mě zavezl do kuchyně, kde bylo více lidí. Pan Weasly položil moji tašku vedle nějakého obrazu a s omluvou, že už musí odešel. V místnosti bylo hondě lidí. Okamžitě jsem poznala Harryho, Rona a Hermionu.
"Je porada, musíme jít. Harry, postaráš se o Lily?"
"Jasně," odvětil aktivně Harry.
"Lily, teď musím na poradu. Pak se všichni najíme," odvětila Nymp a odešla s Remusem.
Harry ke mně přistoupil a natáhl ke mně ruku: "Já jsem Harry…"
"Harry Potter, Ron Weasly a Hermiona Grangerová, nemýlím-li se?"
"Ty náš znáš," podivila se hnědovláska.
"Jasně, s Nymp jsme se nudily, tak mi povídala o vás všech. O Řádu, o Bradavicích, o Brumbálovi i o vás a BA.
"Ona ti řekla i o BA, já ji snad přetrhnu," řekl nakvašený Ron.
"Ona za to nemůže, je jen výřečná," řekla jsem s úsměvem.
"No, jenže, kdyby tě Voldemort chytil, tak by jsi mu stejně všechno vyklopila. Víš toho až moc," řekl zlostně Ron.
"Rone," okřikla jej Hermiona.
"Ministerstvo si myslí, že po mě po smrti mé matky půjde, ale já si myslím, že ne."
"A to jako proč," otázal se stroze Ron, kterému jsem se asi moc nezamlouvala.
"Já umírám," řekla jsem sklesle a zadívala jsem se do země. Nemohla jsem se na ně dívat. Jejich obličeje by prozradily vše.
"Promiň," špitl Ron.
"To nevadí, já jsem se s tím smířila, ale Nymp ještě ne, je to můj osud."
V místnosti nastalo ticho. Nikdo nepromluvil.
"Nechtěla by jsi se podívat do bradavic," vyhrkla z ničeho nic Hermiona.
"Do Bradavic?"
"Jasně, Brumbál, by to určitě dovolil, uvidíš. Je to skvělý člověk. Bradavice jsou taky skvělý. A mohla by jsi i do BA."
"Díky Hermiono."
"Nemáš zač, nechceš napít, nebo tak něco?"
"Díky, dala bych si něco na pití, ale stačí mi jen voda."
"Kdy máš vlastně zemřít," vpustil se Ron do našeho rozhovoru.
"Ronalde," okřikla jej znovu Hermiona.
"Mě to nevadí. Léčitelé mi dávají tak maximálně dva měsíce, ale smrt může přijít kdykoliv."
"Chápu."
"Mě o tom nevadí mluvit. Voldemort se na mě tímto pomstil. Moji matku zabil hned, protože nechtěl vyzradit nějaké důležité tajenství. Zaplatila za to životem. Ale prvně ji vydíral. Řekl, že umřu v bolestech a sama, když to nepoví, ale ona nepolevila. Muselo to být něco hodně důležitého, ani já sama nevím o co šlo. A tak na mě seslal nějaké kouzlo z černé magie. Nikdo neví, jak jej vyléčit, co ví je jen, že zemřu do dvou měsíců. Jen on sám jej umí odvolat. Musel by použít černou magii a vrátit mi zdraví, ale já bych to po něm nikdy nechtěla," hlesla jsem konec svého vyprávění. V té samé chvíli se rozrazily dveře.
"Porada skončila," slyšela jsem slova. Všichni známí i neznámí lidí vycházeli ven.
"Siriusi, tohle ji Lily, jak jsem ti o ní říkal," pravil Remus.
"Ahoj Lily, těší mě Sirius Black, ale mého příjmení se neděs."
"Ahoj Siriusi, taky mě těší. Já jsem Lily Lestrangeová," zašeptala jsem skoro své příjmení. V místnosti se ozvalo ticho.
"Vítejte slečno," ozval se starý a dobrý hlas profesora.
"Profesor Brumbál?"
"Ano. Albus Brumbál. Jsem rád, že vás můžu přivítat na ústředí řádu."
"Brumbále, vy jste věděl, že je Lestrangeová?"
"Ano, věděl," řekl klidným tónem.
"Tonksová?"
"Vždyť jsme ji hlídala. Podklady mi dalo ministerstvo."
"Ať se odsud klidí," rozkřičel se Sirius.
"Blacku, zase jako malý kluk," otázal se s ironií muž s černými vlasy.
"Srabusi," zašeptal Tichošlápek.
"Těší mě slečno Lestrangeová."
"Ať vypadne!"
"Ticho," zavelel Brumbál.
Chtělo se mi brečet. Odhalila jsme své příjmení a už mě nenávidí. Nejraději bych se rozběhla daleko. Pryč. Kdyby mě Nymp nechytila pevně za ruku asi bych to nevydržela. Pevně mě ji stiskla a já dál seděla na svém křesle.
"Vždyť je Lestrangeová!"
"Já nejsem dcera Belatrix. Jsem dcera Alexii Lestrangeové, sestry Rodolphuse Lestrangea."
"Na skutečnosti to nic nemění!"
"Zavraždil mi matku, myslíte, že bych mu pomáhala? Já umírám. Do dvou měsíců umřu, tak či tam. Jen díky jemu. Jen díky Voldemortovi," zakřičela jsem hystericky, až v místnosti nastalo ticho.
"Omlouvám se," ozval se Sirius a se svěšenou hlavou odešel. Všichni ostatní mlčeli, když v tom se slova ujala Hermiona.
"Pane profesore, mohla by Lily s námi do Bradavic, alespoň na prohlídku?"
"Jestli bude slečna Lestrangeová souhlasit, pak samozřejmě."
"Já se podívám do Bradavic," řekla jsem překvapeně.
"Lily, splní se ti tvé sny," zašeptala mi do ucha bystrozorka. Poznala jsem přátelství i lásku, ale až dnes, právě teď jsem poznala co to znamená mít rodinu.
Nový komentář
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mijinka Mijinka | Web | 6. prosince 2007 v 13:11 | Reagovat

Ahoj jsem v soutezi o nejdokonalejsi blogisek,tak plsky pro me hlasni tady:http://forever-new.blog.cz/0712/sondokonalejsi-blogisek-pravidla-soutezici-hlasijte    jsem tam jako mijinka,predem moc diky,rada nekdy oplatim

2 Terinkaaaa Terinkaaaa | 8. prosince 2007 v 17:32 | Reagovat

Je to celkem dobré, až na to označení Nymp. To se mi příčí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama